Fan sekce 3
÷ SORCERESS' KNIGHT ÷
Disclaimer:I am not the author of this story, this story was written by Mooncalf- mooncalf@rydia.net.I found this story and with Mooncalf´s permission translated it to the Czech language for the pleasure of people, who don´t speak English and thus aren´t able to read the original story.Upozornění:Tato povídka byla originálně napsána v angličtině, autor je Mooncalf- mooncalf@rydia.net.
Já si tuto povídku s Mooncalfovým dovolením jen vypůjčil a přeložil jsem ji do českého jazyka, a to pro potěšení všech Final Fantasy Fans, kteří nevládnou anglicky tak dobře, aby si byli schopni přečíst originál.
Přemýšleli jste někdy o tom, že ve světě FF VIII měla každá čarodějka svého rytíře? Je to tak, v jedné části hry Seifer četl knihu o Rytířích čarodějek (a měl tu knihu půjčenou příliš dlouho- byl o tom ve knihovně Balamb GARDEN záznam)- takže Rytíři čarodějek byli legendou...
A když Seifer byl rytířem Edey, KDO byl rytířem Adel a jaký byl jeho osud??? Co asi prožíval a jaký měl život?
Tato fanfikce se na tuto otázku pokouší odpovědět :--)
Pozor, mírně depresivní :-)
První část
Vzduchem proletěla váza a roztříštila se těsně vedle těla, které bylo v polosedu-pololehu opřené o zeď…
Tak to bývá vždycky, když Adel zuří, já už se tomu nedivím, já už to znám a proto stojím nehnutě a nedávám na sobě znát sebemenší zájem… Adel se potřebuje vyvztekat… je prostě taková, já už ji znám… patnáct let jí sloužím jako její rytíř… tedy vlastně rytířka, ale všichni mi říkají Rytíř…
Udělala jsem pár kroků a beze slova jsem zvedla to bezvědomé tělo a hodila jsem si ho přes rameno. Skoro neslyšitelně jsem při tom hekla, tak potichu že to nikdo nemohl slyšet… nikdo až na Adel. Adel slyší a vidí všecko, Adel je… prostě Adel a já vím, že ten povzdech zaslechla…
Odnesla jsem toho bezvědomého chlapa na chodbu a podala ho vojákovi, který tam beze slova čekal. Spolu s dalšími dvěma vojáky ho vzali a odnesli na ošetřovnu, kde ho dají doktoři do pořádku… aby si to s ním pak Adel mohla vyřídit… ale to už není můj problém, já mám dost svých věcí- být Adelin rytíř je zátah…
Beze slova jsem se otočila a vrátila jsem se do Adeliných komnat. Adel tam už na mě čekala ve svém obvyklém nehybném postoji… tak důstojná, tak obávaná, vědoma si své moci.
„Můj rytíři… díky tobě žiju, vím to. Nebýt tebe, ten atentát se mohl povést… vděčím ti za život a taky se ti královsky odměním…“
Adel mi svým hlazením rozcuchala culík, ale aby taky ne, její ruka je velká jako celá moje hlava a ona sama dost dobře nemůže být něžná- na to je moc silná, moc tvrdá… ale koneckonců mě nezranila a to je hlavní. Ten rozcuchanej culík si koneckonců upravím.
Adel mě přestala hladit, podívala se na mě a pak se zeptala: „Můj rytíři… kolik je ti let?“
Srdce mi začalo divoce bušit, ale snažila jsem se odpovědět klidně a nevzrušeně: „Třicet dva,Veličenstvo.“ Adel se usmála, tedy pokud se ten výraz dá nazvat úsměvem, a řekla: „To máš před sebou ještě dlouhý život…“. Srdce se mi uklidnilo, ale Adel ještě nedomluvila… „Ale přesto jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas začít vychovávat tvého nástupce.“ Srdce se mi znovu rozbušilo…
„Můj rytíři, rozhodla jsem se, že tvůj nejlepší nástupce bude tvoje dcera.“
Tentokrát se mi nepodařilo skrýt šok a zděšení. Moje dcerka… moje malá Mai… doufala jsem… ne, ještě je tu šance… „Veličenstvo, jsem Vaším rozhodnutím velice poctěna, ale Mai jsou teprve tři roky… ještě nemůže podstupovat trénink…“
Adel se trošku zamračila: Nerozčílila se, vím jak s ní mluvit, sloužím jí už patnáct let, ale přeci jen byla nevrlá. „Tvá dcera bude trénována v mé speciální laboratoři. Bude vycvičena v neporazitelnou bojovnici a bude mi sloužit stejně dobře a stejně dlouho jako ty.“
Laboratoř… moje Mai… doufala jsem… nemohu před Adel skrývat emoce, ale její rozhodnutí mě v hloubce mé duše ranilo. Adel to ví. Adel ví všechno. „Jak rozkazujete, Veličenstvo.“
„Přesně tak, můj rytíři… jak rozkazuju.“
„Ano, Veličenstvo.“ Uklonila jsem se a pomalu odešla.
Můj dům leží v areálu Adelina zámku, ne příliš daleko od zámku, ale zase ne moc blízko- Adel chce mít své soukromí a jako diktátorka Estharu si to samozřejmě dokáže zařídit.
Procházka po areálu mi dodá trochu klidu a zároveň čas na skrytí zkrvavených rukavic a mého rytířského hábitu. Ty krvavé skvrny by mohly Mai vyděsit. Má bílá košile, kterou mám pod kabátem, je perfektně čistá, což mě potěšilo. Pořád ještě kontroluju své svalstvo, ten zpacifikovaný atentátník mi nespadl z ramenou.
Dveře do mého domu se samy otevírají, vyvlékám se z kabátu a potom volám: „Mai! Už jsem doma!“
Rána. Zvuk skoku, dupání a radostný křik. Má tříletá Mai vyběhla ze svého pokojíku a bleskově mi objala nohy. „Mami! Mami!!!“
Druhá část
Stojím v jedné z menších laboratoří Dr. Odina, přímo před skleněným tankem, ve kterém plave naložená moje Mai. Dívám se na množství drátků a trubiček které má všude možně po tělíčku. Její krásné zlaté vlásky dala Adel ostříhat, aby jí mohly být napojeny na hlavu ty všechny zatracené drátky, trubičky a kdesi cosi… jen já mám schovaný pramínek jejích vlásků jako památku na to, jak moje Mai vypadala než si ji Adel vybrala jako nového rytíře. Maiiny vlásky mají přesně stejnou barvu jako moje. Pochybuju, že by si takového „detailu“ Adel povšimla…
Večer, když jsme spolu s Mai, Mai moc nemluví… jak se změnila… kde je ta bezstarostná štěbetalka, která skoro nezavřela pusu? Změnila se… při jakémkoliv nečekaném zvuku se staví do obranného postoje.
Dotkla jsem se toho tanku, ve kterém plave Mai. Jak je to nepříjemně studené…
Ptám se znova sama sebe, stejně jako se ptám každou noc celé ty tři roky… proč nevezmu svůj gunblade, neprásknu do toho zatracenýho tanku, nechňapnu Mai a neuteču s ní z Estharu, někam do bezpečí? Nemám snad dost odvahy zachránit svou dceru? A znovu a znovu si odpovídám- ne, to by nebyla záchrana, to by byla šílenost, to by byla sebevražda, Adel by nic nezastavilo dokud by se nepomstila… místo záchrany bych vrhla svou dcerku do zkázy… takhle aspoň vidím jak roste… už jí je šest… aspoň vidím jak utíká čas, jak se moje Mai mění, i když při tom trpím… a každý pohled na pramínek zlatých vlasů v medailónku na mém krku a poté na Mai mi znovu otevírá tu stále nezhojenou ránu v srdci… dovolila jsem Adel, aby mi ukradla mou dceru… ale díky tomu že jsem to dovolila, moje dcerka žije…ale já si říkám… co je to za život? Nebylo by lepší přece jen ji zachránit a utéct někam daleko, i když bychom nevěděly dne ani hodiny, kdy nás Adel dostihne a zničí? Nebylo by to tak lepší???
Třetí část
Sklo tanku se roztříštilo pod švihem mého gunblade a ta zvláštní tekutina která tam byla, vyšplíchla na podlahu. Slyším odněkud neznámý zvuk, ale vytěsňuji si ho z mysli, musím se koncentrovat na co nejrychlejší, ale zároveň bezpečné odstranění všech těch drátků a trubiček a co já vím čeho ještě z Maiina desetiletého těla. Kapky krve se mísí se zbytky toho tekutého sajrajtu z tanku který pořád drží na Maiině kůži, každá kapka kterou vidím je skoro jako moje vlastní, ale nemohu přestat nebo i jen zpomalit… musím spěchat než bude pozdě… konečně se mi podařilo Mai odpojit, přehodila jsem si její bezvládné tělo přes rameno a utíkala z laboratoře.
Adel je poražena. Adel, ta Adel, která věděla všechno, nikdo si na ni nepřišel a kdo se jí zkusil postavit, brzo poznal jak smrtelnou chybu udělal, je poražena… padla do amatérské pasti nastražené jedním pajdavým mamlasem a jeho dvěma pohůnky… jak se té směšné trojce podařilo na Adel vyzrát a jak je možné že jim do té pasti padla, to ví jen Bahamut… (pozn. Lucy- to je dokonalé! :-D)
Adelina vláda skončila a Esthar byl vržen do chaosu. Rebelové zabíjeli každého, kdo byl jen trošku v podezření že sloužil Adel,jen proto, aby mě našli… Jsem přece Rytíř čarodějky, živý symbol Adeliny vlády… Adel je poražena, uvězněna a já musím zemřít… Rytíř musí zemřít… proto musím utéct. Ale neuteču bez mojí Mai!
Rána. Tříštění skla: tři Estharští vojáci se symbolem vzbouřenců na uniformě nás tu našli. Bleskově jsem si přehodila Mai na jedno rameno- Mai pořád neuvěřitelně křičela, už od doby co jsem ji vyprostila z toho prašivého tanku- a namířila jsem na vzbouřence svůj gunblade. Jenže ti chlapi byli statečnější, než jsem si myslela a šli po mně. Křik mojí Mai je mírně rozhodil. Já osobně jsem v Adeliných službách slyšela daleko horší a nevyvedlo mě to z konceptu: probodla jsem prvního vojáka a zatímco padal, střelila jsem přes jeho rameno po druhém. Ale třetí po mně švihnul svým gunbladem a já se bleskově natočila, abych tu ránu chytila já a ne Mai.
Ruka mi bezvládně padla k tělu a jediná naše záchrana byla Mai, která- stále strašlivě vřeštící- zabořila prsty vojákovi do očí. S řevem snad ještě horším než řev Mai padl nazpátek. V tu chvíli jsem děkovala Bahamutovi za ten bojový trénink co Mai podstoupila- zachránilo nám to život oběma. Snažila jsem se neupustit gunblade- zdravá ruka musela držet Mai, překročila jsem ty tři vzbouřence a s Mai stále na rameni jsem utíkala do temné noci.
Čtvrtá část
Bolest. Mé zraněné rameno se nechce hojit. Mai už chodí sama, ale vůbec nemluví. Bojím se, že ty hodiny a hodiny neustálého křiku ji mohly připravit o hlas. Nikdy neotvírá oči víc než na malinkou škvírku, aby viděla. Má na sobě jen můj roztrhaný zakrvácený hábit, omotaný kolem jejího malého těla jako tuniku. Jizvy a jizvičky má kdekoliv kam se podívám…
Jdeme po kolejích dál a dál, já si nadlehčuju svou zraněnou ruku, Mai jde vedle mě jako zombie- jde, ale kdybych o ní nevěděla, vůbec bych ji nepostřehla, tak je tichá.
Kam jdeme? Nevím… nikdy jsem sama od sebe nebyla mimo Esthar, vždy jen jako doprovod Adel a z toho neznáma před námi nemám dobrý pocit…
Mám horečku. Každý den kontroluju své zranění v obavách, abych neucítila známky gangrény, ale do teď jsem měla štěstí. Je možné, že už zraněnou ruku nebudu moct používat, ale aspoň ji neztratím…
Zkouším ulovit nějakou zvěř, ale s levou rukou nejsem tak zručná a horečka a bolest mi to ještě zhoršuje. Mai loví zvěř, která se přiblíží pomocí kamenů a vždycky se trefí, její dovednost v míření je neuvěřitelná, ovšem je vidět že to dělá jen protože musí, nemá z toho radost.
Doufám, že nás Esthariané nebudou pronásledovat, ale zároveň vím, že nás pronásledují… Já jsem rytíř čarodějky, živý symbol Adeliny moci a proto mě nemohou nechat žít. Pokud se mi podaří dostat Mai do bezpečí, dobrovolně se jim vydám…
Zničeho nic se na obzoru objevilo malé městečko. Zvláštní modré světlo nás obě na okamžik oslepilo a dál už si nic nepamatuju.
Jsme ve Fishermans Horizon neboli FH, řekla mi Mai pár dní nato, když jsem se konečně probudila z horečky. Daří se nám dobře. Mai dostala od místních občanů lepší šatstvo, i když jí bylo trochu velké, ale pořád mnohokrát lepší než ten můj potrhaný hábit a většinu dne sedí a pozoruje koleje. Vím, co vyhlíží… já vyhlížím také…
Nemůžeme tu zůstat moc dlouho. Místní si nás sice oblíbili, ale musíme pokračovat dál- Esthariané nás tu budou hledat- zcela logicky… Kam jinam bychom šly? Do Deling City, kde každý zná mou tvář a skoro celé město mě nenávidí?
Vyměnila jsem medailon, který mi dala Adel, s místním rybářem za slušný balík zásob a odvoz lodí pryč. Řekl mi, že je to kvalitní zlato, ale roztaví ho… Nemá totiž rád Adelinu tvář. Souhlasila jsem s ním.
Rybář nás odvezl na takový malý ostrůvek s městečkem a pohořím nedaleko. Co že je to za město? Jak se jmenuje?
Balamb.
Pátá část
Balamb je malé, klidné město. Mai a já jsme si daly nová jména a sehnaly si menší chatičku na kraji města. Mai opět má své vlasy, ale roky v tanku zničily jejich zlatou barvu, nyní jsou barvy neurčité, taková šedobílá… opět stejné jako moje…
Podle mého životního příběhu který vyprávím lidem, jsem vdova co přišla o muže při Estharských nepokojích. Myslím, že mi nevěří, ale nikdo se nevyptával. Živím se jako členka železniční policie, na to mi má jedna zdravá ruka naštěstí stačí.
A tak utekly pomalu ale jistě dva roky. Lidé mě vzali za svou, ale Mai pořád mezi sebe nepřijali… Děti mají z Mai strach, ale ona si ani netouží s nimi hrát. Někdy balambské děti házejí po Mai všecko, co jim přijde pod ruku. Mai se nebrání, ačkoliv když by se bránit začala, se svou vrhací schopností by zahnala na útěk celou vesnici… Radši se drží u naší chatky. Stále neotevírá oči víc, než je nezbytně nutné a ani nemluví. Chodíme kolem naší chatky jako párek duchů.
Je to mnohem lepší život, než si zasloužím